Fotografování kluzáků (větroňů) nemá žádná zvláštní úskalí. Kluzák nemá pohyblivé části, které by bylo třeba rozmazat jako například vrtule u letadel motorových. Navíc se pohybuje nepříliš vysokou rychlostí a tak dává šanci i majitelům pomalejších fotoaparátů. Z výše uvedeného plyne možnost použití co nejkratšího času expozice, jaký podmínky dovolují.

Ať se kluzáky fotí během běžného výcviku nebo během plachtařských závodů, nejčastější možnost fotografování je při vzletu nebo při přistání. Při vzletu (navijákem, vlečným letadlem, autovlekem či lidskou silou) se kluzák pohybuje z nulové rychlosti po předvídatelné trajektorii. Při plachtařském výcviku je dostatek času na seznámení se s průběhem počátku letu, starty mívají velice podobný průběh, co se týče zrychlení kluzáku i jeho trajektorie. Při plachtařských závodech je situace více hektická, neboť úkolem vlečných letadel je dostat do vzduchu maximální počet kluzáků v co nejkratším čase. Z fotografování se tak stává také závod, závod s časem. Z hlediska nestavení fotoaparátu bych doporučoval preferenci času (T) s mírným zacloněním. Čas volit co nejkratší, jaký podmínky dovolí. Opakem je užití dlouhého času, čímž při panningu dojde k rozmazání pozadí.

Při přistání, a zde rozhodně neplatí, že přistane stejný počat kluzáků jako odstartoval, platí vlastně totéž co při fotografování startů. Jen je třeba dbát zvýšené opatrnosti při pohybu po letišti, neboť ve stejný okamžik může přistávat i více kluzáků, respektive více neslyšitelných kluzáků.

Při vlastním letu, nabírání výšky či přeletu, se kluzáky pohybují příliš vysoko a k fotografování je třeba teleobjektiv a ani s ním není výsledek zaručen.

Samostatnou kapitolou je fotografování ukázek na leteckých dnech. Zde kluzáky nelétají příliš vysoko, během ukázky ztrácejí výšku a mnohdy provádějí i akrobatické prvky. K nevšedním fotografiím mohou dopomoci při ukázkách používané dýmovnice. Zde velkou roli hraje pozice fotografa vůči ukázce a především vůči slunci. Se sluncem v zádech se fotí snadněji, ovšem i v jiných pozicích lze dosáhnout zajímavých fotografií.

Abych vyčerpal všechny druhy kluzáků, tak pravidla pro fotografování motorizovaných kluzáků jsou stejná jako pravidla pro fotografování vrtulových letadel, s výjimkou kluzáků poháněných proudovým motorem, u kterých opět můžete použít co nejkratší čas expozice.

Závěrem: fotografování kluzáků je docela snadné, nastavení časů expozice od krátkých časů po dlouhé časy při panningu. Pro pohyb po letišti je nutná domluva s kompetentní osobou a vymezení prostorů k bezpečnému pohybu. Ignorace výše zmíněných fotografických pravidel Vám zajisté nezabrání v pořízení zajímavých fotografií.

Ke kluzákům se dostanete většinou velice blízko, můžete fotit detaily.

Pokud se nedostanete až ke kluzákům, můžete do kompozice zahrnout i místní krajinotvorné prvky, zde známý kopec Raná.

Přiblížení na přistání.

Léto, kluzáky, termika...

Fotografie, na které jsou takřka jen doplňkové barvy.

Nepříliš často vídaná skupina...

Půdorys kluzáku.

Ořez někdy působí lépe, než celý kluzák od křídla ke křídlu.

Zdánlivý chaos na gridu.

KLuzák na přistání.

Často se kluzáky z tratě vrací v podvečer.